Portrét Jaroslava Hutky
7. 4. 2008
JAKO REVOLTUJÍCÍ BYTOST SE NECÍTÍM
Jedna z postav českého hudebního protirežimního písničkářství. Jako první usedl spolu s Kalandrou a kytarou v ruce na Karlův most. Později se stal tento způsob provozování hudby velice populárním a nebyla socha, pod níž by neseděla „mánička“ s kytarou. Okolo ní hlouček lidí, nadšenců, bojovníků toužících alespoň na chvíli chytit vítr… V okamžiku, kdy se z tohoto provokujícího gesta převzatého od amerických beatniků stala masová záležitost, Hutka se se Skupinou 68 přesunul z Karlova mostu na náměstíčko Platýz na Národní třídě a tam v hraní pokračovali.
S trochou nervozity vztahuji ruku k domovnímu zvonku se jménem Hutka. Spolu s fotografkou netrpělivě přešlapujeme před domem. Ale to už za prosklenými dveřmi vidíme očekávanou tvář, doposud známou jen z fotek či televize. Po chvíli už sedíme v písničkářově pracovně. Místnost působí spíše formálně. Snad kromě kytary a starších plakátů z dob, kdy se ještě věnoval grafice, tu není nic vypovídajícího o muži, jenž právě otvírá láhev vína. Jaroslav Hutka přes tři roky studoval grafiku na střední umělecké škole. Po třech a půl letech však odchází s pocitem, že pro něj škola ztratila smysl.
Někdy tou dobou přichází do styku s beatnickou poezií a sám se pokouší psát své první verše. Nejenže beatnickou poezii čte, začíná i jako beatnik žít. Jezdí stopem, nepracuje, 
jeho vizáž je více než nápadná – nosí dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu a ani v zimě nesundá z nohou oblíbené kristusky. „Tehdejší společnost nás nesnášela.“ Vzpomíná písničkář. Po odchodu ze školy, roku 1966 došlo k důležitému setkání – s Vláďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem. Právě oni ho přivedli k písničkaření. Společně chtěli založit psychedelickou rockovou kapelu. Ovšem nikde nevystupovali. Scházeli se u muzea, cítili se jako velcí beatnici, ale o muzice pouze mluvili. V knize Pravděpodobné vzdálenosti Hutka uvádí: „Byla to podivná doba. Společnost sice spěla k liberalismu, ale my jsme svobodu nezažili. Báli jsme se policajtů, utíkali před nimi. Nakonec nás u muzea vždycky rozehnali, v horším případě nám i ostříhali vlasy. To byla potupa a zároveň mučednictví. A spikla se proti nám celá tehdejší společnost. I Literární noviny o nás psaly jako o špinavcích. V létě 1966 byly dokonce dlouhé vlasy postaveny mimo zákon. Nesměli jsme jimi znečišťovat nic, co bylo veřejného. Národ s tím souhlasil. Pamatuji si, jak jsem šel naproti rodičům na nádraží, abych jim pomohl s kufry – a chudák otec musel zaplatit pokutu padesát korun za znečištěné nádraží.“
jeho vizáž je více než nápadná – nosí dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu a ani v zimě nesundá z nohou oblíbené kristusky. „Tehdejší společnost nás nesnášela.“ Vzpomíná písničkář. Po odchodu ze školy, roku 1966 došlo k důležitému setkání – s Vláďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem. Právě oni ho přivedli k písničkaření. Společně chtěli založit psychedelickou rockovou kapelu. Ovšem nikde nevystupovali. Scházeli se u muzea, cítili se jako velcí beatnici, ale o muzice pouze mluvili. V knize Pravděpodobné vzdálenosti Hutka uvádí: „Byla to podivná doba. Společnost sice spěla k liberalismu, ale my jsme svobodu nezažili. Báli jsme se policajtů, utíkali před nimi. Nakonec nás u muzea vždycky rozehnali, v horším případě nám i ostříhali vlasy. To byla potupa a zároveň mučednictví. A spikla se proti nám celá tehdejší společnost. I Literární noviny o nás psaly jako o špinavcích. V létě 1966 byly dokonce dlouhé vlasy postaveny mimo zákon. Nesměli jsme jimi znečišťovat nic, co bylo veřejného. Národ s tím souhlasil. Pamatuji si, jak jsem šel naproti rodičům na nádraží, abych jim pomohl s kufry – a chudák otec musel zaplatit pokutu padesát korun za znečištěné nádraží.“Roku 1978 emigruje do Holandska. Tuto zemi si vybral náhodou.“Byl jsem písničkářem, a kvůli tomu jsem byl vyhozen, tehdy jsem byl rozhodnut za každou cenu u písničkářství zůstat. 
Hned na začátku emigrace jsem složil tři písničky: Tomine, Tomine, Na Pražském hradě, Exilový hrnec.“. Emigraci nesl velmi těžce. I zde se živil svým zpěvem. Nepomýšlel na jiné řemeslo ze strachu, že by písničkářství totálně ztratil. A tak se naučil anglicky, holandsky a posléze i německy a překládal texty svých písní. “Pokud by bylo Holandsko alespoň trochu na písničky, stal jsem se holandským písničkářem“. Tak se však nestalo, a do rodné vlasti se proto vrací jako první z emigrantů.
Hned na začátku emigrace jsem složil tři písničky: Tomine, Tomine, Na Pražském hradě, Exilový hrnec.“. Emigraci nesl velmi těžce. I zde se živil svým zpěvem. Nepomýšlel na jiné řemeslo ze strachu, že by písničkářství totálně ztratil. A tak se naučil anglicky, holandsky a posléze i německy a překládal texty svých písní. “Pokud by bylo Holandsko alespoň trochu na písničky, stal jsem se holandským písničkářem“. Tak se však nestalo, a do rodné vlasti se proto vrací jako první z emigrantů.I přes své bouřlivé mládí se jako revoltující bytost necítí a ani necítil. „Jdu si svou cestou a jde mi v každém okamžiku o prožití. Můj postoj k vládě a poměrům se nezměnil navzdory době.“ Říká Jaroslav Hutka. „Společnost je blbá nebo je blbě vedená. Dodneška nemám vydavatele. Proč? Nechodím s nimi na pivo. Za komunistů měli špatný svědomí, teď už ho nemají.“
Text: Radka Chmelová
Zdroje:
- Hutka, Jaroslav. Na Zderaze 14, 110 00 Praha 1. e-mail:jaroslav@hutka.cz. URL: <http://www.hutka.cz/new/index.html>. [cit. 20.3.2008].
- ČERMÁK, Miloš. Pravděpodobné vzdálenosti. 1. vyd. Praha: Academia. 1994. ISBN 80-200-0201-4
- Jaroslav Hutka – homepage. [online]. Rev. 8.3.2008. [cit. 20.3.2008] Dostupné z: <http://www.hutka.cz/new/html/sam10.htm>
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář